Buddhistická meditace a křesťanská modlitba

Vložil hippo, 22. Leden 2007 - 11:28

Ivan O. Štampach:

Buddhistická meditace a křesťanská modlitba (Článek napsaný roku 2001 pro sborník k životnímu jubileu ThDr. M. Ryškové)
Pokládáme za samozřejmé, že jádrem náboženství je modlitba. Vždyť náboženství je vztahem. A i kdyby tento vztah neměl vždy ráz uctívání, úžasu, klanění a oslavy, jako je tomu v teistických náboženstvích, křesťanství je výslovně vztahem k Bohu a modlitba je obecně pokládána za jeho bezprostřední výraz. Křesťanství bez modlitby je celkově viděno, snad s jedinou výjimkou jeho neteistických či nenáboženských interpretací, pokládáno za nemyslitelné. Modlitba byla tradičně charakterizována jako rozhovor duše s Bohem nebo jako pozvednutí duše k Bohu. Nověji, a s nárokem na oficiální statut takové výpovědi, se říká, že tajemství víry vyžaduje, aby věřící z něj žili v živém a osobním vztahu k živému a pravému Bohu. Takovým vztahem je modlitba.

Náboženská neautenticita jako překážka v dialogu

Vložil petr klásek, 21. Leden 2007 - 15:44

autor: Mgr. Michal Mynář

Věnuji se mezináboženskému dialogu na „nejnižší úrovní“ již několik let. Zde bych rád prezentoval některé osobní postřehy, které jsem za tu dobu získal. Ve svých setkáních jsem vypozoroval jednu zákonitost. Netroufám si ale na základě mé osobní zkušenosti prohlašovat dále popsané za nějaký univerzální princip, spíše to prosím berte jako námět k zamyšlení.

Znovu a znovu jsem konfrontován s poznáním, že k mezináboženskému dialogu jsou spíše ochotni lidé, který jsou pevně zakotveni v autonomním náboženském prožívání své víry, či životní filozofie. Pro něž je živá přítomnost toho kdo, nebo co je přesahuje, každodenní skutečností. Lidé vyznačující se srdečným (ze srdce vycházejícím, intimním) vztahem k „přesahu“. Lidé, kteří byli ochotni jít do hloubky, k vnitřní rovině svého náboženství, či životní filozofie.

Zrádce národa, či prorok dialogu?

Vložil petr klásek, 21. Leden 2007 - 11:29

Virtuální bohoslužbu Zdeňka Bárty na téma dialogu a střetu civilizací si můžete přečíst na Britských listech zde.

Vztah křesťanství k jiným náboženstvím

Vložil hippo, 8. Leden 2007 - 11:03

Martina Horová:
Vztah křesťanství k jiným náboženstvím
V křesťanských kázáních často slyšíme věty typu - Bůh je láska. Miluj bližního svého. Miluj svého nepřítele. Ale opravdu se tím řídíme? Dokážeme si vůbec představit tu obrovskou lásku, kterou měl Ježíš na mysli? A jestliže ano, jsme vůbec schopni milovat někoho, koho označujeme za svého nepřítele? Položila jsem si otázku: „Nechtěl nás tím Bůh navést k tomu, abychom se snažili druhé poznat, vcítit se do jejich situace, respektovat jejich svobodné myšlení a hlavně jejich vyznání?“
Je zajímavé, jak se dějiny neustále opakují. První křesťané byli za svou víru pronásledováni a krutě trestáni. Když bylo křesťanství oficiálně povoleno a lidé ho mohli svobodně vyznávat, začalo se rozšiřovat a nabírat na moci. Za pár století se církev rozmohla natolik, že se stala nedílnou součástí života každého Evropana a svými rozhodnutími zasahovala i do moci světské. Postoj křesťanství k jiným náboženstvím byl velmi negativní. Co bylo mimo katolickou církev bylo špatné. A tady se začaly dějiny opakovat. Křesťané zapomněli na svůj prvotní boj o přežití. Začali potlačovat vše nekřesťanské a násilně šířit křesťanství (viz např. křížové výpravy). Možná že jedním z důvodů, proč tato situace nastala, byla neinformovanost, obrovské vzdálenosti, odlišnost evropské a asijské kultury, strach z neznámého…xenofobie. Ale expanzi neprováděli jen křesťané. V 7. století zahájilo expanzi další světové náboženství - islám. (Muslimové násilně rozšířili své území od Arabského poloostrova, přes severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov.)

Výměna odkazů

Vložil petr klásek, 6. Leden 2007 - 15:57

http://www.kwanumzen.cz

Abrahamovská ekumena

Vložil hippo, 4. Leden 2007 - 12:33

Ivan O. Štampach:
Abrahámovská ekumena
(Článek v písemné podobě vyšel ve Zpravodaji Společnosti křesťanů a Židů, 2006/5766, č. 55.)
1. Historické a teologické předpoklady
V jednom z lekcionářů z 12. století se nachází na začátku odstavce velká iluminovaná iniciála A, jíž začíná jméno Abrahám. Je v ní namalována Abrahámova postava s roztaženým pláštěm, pod nímž se ukrývají postavičky, z jejichž oblečení je zřejmé, že to mají být Židé, křesťané a muslimové. Myšlenka toho, co dnes nazýváme abrahámovskou ekumenou, není tak nová, jak by se zdálo. Všechna tři monoteistická, profétická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, která mají svůj původ v širším okolí východního Středomoří, se hlásí k postavě praotce Abraháma chápaného případně jako tělesný předek, ale hlavně jako svědek víry v jediného Boha.

Náboženská pluralita a její (ne)zvládání

Vložil hippo, 3. Leden 2007 - 18:28

Náboženská pluralita a její (ne)zvládání
Ivan O. Štampach
(Článek byl zveřejněn v časopise Teologie & společnost, 4/2006.)
1) Modely mezináboženských vztahů
Náboženství jsou typickou ukázkou plurality a různosti, která budí neklid a obavy. S náboženskou diversitou není snadné se vyrovnat. Uctívá-li někdo jednoho Boha, obvykle se mu ten, kdo uznává, případně i uctívá bohy a bohyně, jeví jako politováníhodný nebo i trestuhodný modloslužebník. Zcela mimo hru se pak ocitá ten, kdo (jako mnoho buddhistů) neadoruje žádnou božskou bytost, a přece se odvažuje tvrdit, že je nábožensky orientovaným člověkem. Ale i naopak: Kolik buddhistů, zejména evropských a amerických opovrhuje křesťany pro jejich prý naivní představy o Stvořiteli, Zákonodárci a Soudci lidského pokolení? Nedůvěra k náboženské jinakosti není teoretickým sporem. Promítá se do mezistátních a vnitrostátních válek, projevuje se hromadným či selektivním pobíjením nebojujících lidí jen proto, že jsou Židé, jen proto, že jsou (v Palestině nebo Bosně) muslimové. Sinhálští buddhisté na Srí Lance postřílejí muže z tamilské vesnice, protože neumějí odrecitovat buddhistické texty. Křesťanská vyznání se mezi sebou vraždí na Balkáně a na britských ostrovech.